Chvála velkorysosti

Přemýšlela jsem, která lidská vlastnost ve mně vzbuzuje největší obdiv a úctu. Už dlouho u mě jednoznačně vede velkorysost. Ti nejúspěšnější a nejzajímavější lidé, které jsem kdy potkala, byli zároveň ti nejvelkorysejší. V očích jsem jim četla pochopení. Každého ve své blízkosti vyslechli se zájmem a věnovali energii tomu, aby na každém našli něco hodného chvály.

Byla jsem svědkem rozhovorů, kdy úspěšný majitel byznisu globálního dosahu klidně mohl říct svému méně úspěšnému protějšku: „Prober se, na něco si tu stěžuješ, ale nejvíc práce musíš ještě udělat sám na sobě. Přestaň hledat chyby v jiných a v systému a zamysli se, co můžeš udělat sám se sebou.“ Neřekl to. Díval se laskavě a s pochopením. Viděl člověka, který je v určité fázi cesty. Momentálně se zlobí, neví si rady a kope kolem sebe. Ale přijde na to. To, čemu se říká charisma, nejvíce spatřuji v tom laskavém, velkorysém a chápajícím přístupu. Když vidíte takovému člověku v očích, že se soustředí na to, co mu říkáte, a dá si tu práci, aby našel něco, za co vás může pochválit.

Není to nová myšlenka: „Kritika ještě nic dobrého nezmohla a taky nezmůže“. Chvála a povzbuzení dokážou zázraky. Přesto se kolem nás chválou šetří. Vždyť to lidské ego je předvídatelné a všichni jsme v duši děti toužící po pochvale. Znám to sama na sobě. Když jsem chválená a povzbuzovaná, podávám nejlepší výkony a můžu se přetrhnout, abych dokázala tomu, kdo mě chválí, že má pravdu. Že se ve mně nemýlí.

Naopak neznám člověka, který by si kritiku vzal k srdci a radostně se vrhl na cestu nápravy. Ty obranné mechanismy jsou prosté. Než na nápravu věcí, vrhneme se na dokazování, že máme dobrý důvod, proč věci děláme právě tak jak je děláme. Obhájíme cokoliv a když to nejde, přestaneme se s kritikem stýkat.

Školou velkorysosti je rodičovství a, co si budeme povídat, manželství. Moc se mi líbilo přirovnání v jedné knize o výchově dětí – když váš přítel, který u vás obědvá, polije stůl kečupem, chápavě vyměníte ubrus a ujistíte ho, že si tím nemá lámat hlavu, že se nic nestalo. Když polije stůl kečupem dítě, časo následuje záhlavec a komentář o tom, že „má jíst slušně a přestat dělat u stolu kraviny“.

Okamžiky, které mi z dětství výrazně utkvěly, byly ty, kdy jsem udělala něco, za co jsem čekala trest, a trest se nedostavil. Něco jsem při hře rozbila a ejhle, on to nebyl žádný problém. Protože věci jsou nahraditelné a já jsem to neudělala se zlým úmyslem.

Do teď to mám nastaveno tak, že kdo projeví velkorysost vůči mým chybám, nešikovnostem a lapsům, tomu budu „zobat z ruky“. A nejsem jediná.

Možná je to jako píchání do vosího hnízda psát o velkorysosti v době, kdy přemýšlíme, jak několika mocným a bezohledným lidem zabránit, aby už z celého národa přestali dělat hlupáky. Velkorysost, podle mě, není na místě, když nám někdo opakovaně zasahuje do našich práv a svobod. Je nerozumné nechat si opakovaně úmyslně někým ubližovat a velkoryse to přecházet. To nedává smysl ani v partenrství ani ve vztahu běžný občan vs ti, kdo jsou u moci.

V těch běžných každodenních interakcích ale, prosím, nešetřete chválou. Budou se pak dít velice zajímavé věci.